Nová německá trash / deathová generace je vskutku neúnavná. S gustem vampýru se zahryzla do krevního oběhu veličin z rodu SLAYER a KREATOR, jako doplňková strava posloužila vzedmutá vlna severského melodického deathu göteborgské provenience a bylo zaděláno na pěkný bůgr. Do toho se uskutečnil reunion DESTRUCTION, KREATOR se vrátili k tradičnějšímu projevu svých začátků a houfy fanoušků pozvedly palce hore. Živnou půdu máme - hurá na úrodu.

Dew-Scented sejí a sklízejí a člověk se nediví. Ne, že by tenhle kvartet přicházel s nějakými převraty či perestrojkami žánru. To absolutně ne. Zvuk ostrý, útočný, čitelný, jako by vypadl za žurnálu. Inu, Andy Classen a Stage One Studios. Jednotlivé skladby řízné, plné energie a starých dobrých výpadů na solar. První výrazný vjem - zevnitř desky se na mě šklebí ještě vlasatí řezníci SLAYER a časy Krvovlády. Naprosto klasické kombinace zasekávaných riffů Floriana Müllera a strojové precizní „ruka-noha-kov“ mlátičky Uwe Werninga dá nostalgicky zavzpomínat na časy již dávno minulé. Jenže z uvzdychaných retrospektiv album neuplychtíš, a uplychtíš-li, neuspěješ. Němci zvládají svoje řemeslo dobře a jsou si tohoto rizika vědomi. Takže pod trashovou slupkou se velice čile klubou deathové vlivy ranařů řáže BENEDICTION. V titulní „Inwards“, která je mimochodem zřejmě vůbec nejsilnějším trashovým retrem, zapošívá Uwe místy svištící orchestr solidní singerovkou, taktéž sekernická vichřice mnohde nabyde na intenzitě a zjeví se i chorobně pokroucené pahýly sól. Variabilitu tempa si panstvo hlídá, například „Life Ending Path“ střídá pěkný nářez s natvrdo zasekávanými pasážemi, v druhé polovině alba se stále častěji probouzejí ve šlapavých mezihrách i smrtonosné inspirace a pěkně čile se zrychluje.

Bohužel, sklony ke stereotypu tu máme, sice ne v tak pokročilém stádiu, ale přeci jen se občasné dezorientaci „kterou že to zrovna mažou?“ neubráníte. Nicméně nic tumorózního to není, Inwards ubíhá velmi uspokojivě a navíc je na závěr slušně vygradováno údernými trashovými peckami „Feeling Not“ a „Reprisal“. Částečně neuspokojivý je též hrdelní projev Leifa Jenssena, který disponuje solidně hrubým šmirglem, ale na druhou stranu z něj neplyne nic extraordinérního, co by stálo za zapamatování.

Zkrátka a dobře, technicky má tahle kapela bastarda trashové říznosti a deathové brutality zmáknutého na výbornou. Inwards disponuje rozumnou stopáží, dobře zapamatovatelnými a často i (v rámci normálu) nápaditými songy. Naproti tomu nepřichází tahle fošna vůbec s ničím novým a brnká si v poklidu na struny, které nutně musí u fandů žánru vzbudit pozitivní rezonance. Nelze tedy nezavršit tento elaborát obligátní otázečkou „dost, nebo málo?“. Odpověď si, jako vždy dle nejlepšího vědomí a svědomí, stvořte sami...