NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nová německá trash / deathová generace je vskutku neúnavná. S gustem vampýru se zahryzla do krevního oběhu veličin z rodu SLAYER a KREATOR, jako doplňková strava posloužila vzedmutá vlna severského melodického deathu göteborgské provenience a bylo zaděláno na pěkný bůgr. Do toho se uskutečnil reunion DESTRUCTION, KREATOR se vrátili k tradičnějšímu projevu svých začátků a houfy fanoušků pozvedly palce hore. Živnou půdu máme - hurá na úrodu.
Dew-Scented sejí a sklízejí a člověk se nediví. Ne, že by tenhle kvartet přicházel s nějakými převraty či perestrojkami žánru. To absolutně ne. Zvuk ostrý, útočný, čitelný, jako by vypadl za žurnálu. Inu, Andy Classen a Stage One Studios. Jednotlivé skladby řízné, plné energie a starých dobrých výpadů na solar. První výrazný vjem - zevnitř desky se na mě šklebí ještě vlasatí řezníci SLAYER a časy Krvovlády. Naprosto klasické kombinace zasekávaných riffů Floriana Müllera a strojové precizní „ruka-noha-kov“ mlátičky Uwe Werninga dá nostalgicky zavzpomínat na časy již dávno minulé. Jenže z uvzdychaných retrospektiv album neuplychtíš, a uplychtíš-li, neuspěješ. Němci zvládají svoje řemeslo dobře a jsou si tohoto rizika vědomi. Takže pod trashovou slupkou se velice čile klubou deathové vlivy ranařů řáže BENEDICTION. V titulní „Inwards“, která je mimochodem zřejmě vůbec nejsilnějším trashovým retrem, zapošívá Uwe místy svištící orchestr solidní singerovkou, taktéž sekernická vichřice mnohde nabyde na intenzitě a zjeví se i chorobně pokroucené pahýly sól. Variabilitu tempa si panstvo hlídá, například „Life Ending Path“ střídá pěkný nářez s natvrdo zasekávanými pasážemi, v druhé polovině alba se stále častěji probouzejí ve šlapavých mezihrách i smrtonosné inspirace a pěkně čile se zrychluje.
Bohužel, sklony ke stereotypu tu máme, sice ne v tak pokročilém stádiu, ale přeci jen se občasné dezorientaci „kterou že to zrovna mažou?“ neubráníte. Nicméně nic tumorózního to není, Inwards ubíhá velmi uspokojivě a navíc je na závěr slušně vygradováno údernými trashovými peckami „Feeling Not“ a „Reprisal“. Částečně neuspokojivý je též hrdelní projev Leifa Jenssena, který disponuje solidně hrubým šmirglem, ale na druhou stranu z něj neplyne nic extraordinérního, co by stálo za zapamatování.
Zkrátka a dobře, technicky má tahle kapela bastarda trashové říznosti a deathové brutality zmáknutého na výbornou. Inwards disponuje rozumnou stopáží, dobře zapamatovatelnými a často i (v rámci normálu) nápaditými songy. Naproti tomu nepřichází tahle fošna vůbec s ničím novým a brnká si v poklidu na struny, které nutně musí u fandů žánru vzbudit pozitivní rezonance. Nelze tedy nezavršit tento elaborát obligátní otázečkou „dost, nebo málo?“. Odpověď si, jako vždy dle nejlepšího vědomí a svědomí, stvořte sami...
Zkrátka a dobře, technicky má tahle kapela bastarda trashové říznosti a deathové brutality zmáknutého na výbornou. Inwards disponuje rozumnou stopáží, dobře zapamatovatelnými a často i (v rámci normálu) nápaditými songy. Naproti tomu nepřichází tahle fošna vůbec s ničím novým a brnká si v poklidu na struny, které nutně musí u fandů žánru vzbudit pozitivní rezonance. Dost, nebo málo?
7 / 10
Leif Jensen
- zpěv
Florian Müller
- kytara
Patrick Heims
- basa
Uwe Werning
- bicí
1. Bitter Conflict
2. Unconditional
3. Life Ending Path
4. Inwards
5. Blueprints of Hate
6. Locked In Motion
7. Degeneration
8. Terminal Mindstrip
9. Feeling Not
10. Reprisal
Icarus (2012)
Invocation (2010)
Incinerate (2007)
Issue VI (2005)
Impact (2003)
Inwards (2002)
Ill-Natured (1999)
Innoscent (1998)
Imortelle (1996)
Symbolization (demo) (1994)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 37:50
Produkce: Andy Classen
Studio: Stage One (GER)
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.